stáhnout krátký životopis

KOŘENY, NAROZENÍ A DĚTSTVÍ

Můj život je hudbou a hudba je mým životem. Krása a estetika mě obklopují od nejútlejšího dětství.
Lásku a úctu ke krásnu mi předali moji rodiče. Nebyli hudebníky a ani nikdo jiný se v rodině hudbě aktivně nevěnoval. A přesto hudba a krásno naplnily můj život až po okraj.
Narodila jsem se do rodiny pedagogů a vychovatelů. Tatínek byl vyučený keramik a učil na keramické škole ve Znojmě. Později se přestěhoval do Karlových Varů, kde působil jako mistr odborného výcviku v Karlovarském porcelánu. Tam také poznal mou maminku, jejíž rodinné kořeny sahají na Valašsko.
Moje maminka byla učitelkou v mateřské školce a vychovatelkou. Pamatuji se, že tatínkovy keramické vázy zdobily náš domov stejně jako maminčiny knihy o pedagogice a psychologii plnily naši domácí knihovnu. Maminka sbírala grafiku, a kromě ní na zdech našeho domova visela plátna našeho souseda a tatínkova přítele akademického malíře Otmara Homolky.
Rodiče byli velmi hudbymilovní. Vlastnili rozsáhlou sbírku gramofonových desek s klasickou hudbou. Mé rané dětství doprovázely tóny Ravelova Bolera, Debussyho Moře či Mozartova Jupitera.
Do tohoto prostředí jsem se narodila jako druhá dcera v Karlových Varech 20. listopadu 1973 ve dvacet hodin a dvacet minut. Mám o rok a půl starší sestru Káťu. Naše nejranější dětství bylo obyčejné a krásné. Vyrůstaly jsme v Karlových Varech, v tomto krásném lázeňském městě obklopeném hlubokými a z mého dětského pohledu divokými a temnými lesy.

autor: Otmar Homolka

VIOLONCELLO A JAN VYCHYTIL

S violoncellem jsem se poprvé setkala ve svých necelých pěti letech. Tehdy Káťa chodila do první třídy základní školy. Jednoho dne ji navštívili učitelé z lidové školy umění a vybírali děti s hudebním sluchem a jinými vlohy ke studiu hudby. Moje setra byla vybrána a rodiče vyzváni, aby hudební školu navštívili z důvodu výběru nástroje. A tak se jednoho dne i stalo.
Pamatuji se na ten den, na ono první setkání s našim budoucím učitelem Janem Vychytilem. Tehdy mi připadal mohutný a majestátní. Protože měla sestra dobrý sluch a velikou ruku, bylo jí předurčeno violoncello. Mě se zdánlivě tento důležitý moment jejího života netýkal, tedy neměl se mě týkat... Jenomže snad právě proto s pocitem křivdy, že ona bude mít něco co já ne, mě zasáhla sesterská závist a já okamžitě a rezolutně prohlásila, že to chci také. V tu chvíli nikdo netušil, že toto setkání je osudové pro nás všechny.
Člověk si někdy neuvědomí, že nahodilosti mu mohou změnit život. Mně díky dětskému rozmaru do života vstoupilo violoncello.
Co by se stalo, kdybych tenkrát zůstala doma? Občas si tuto otázku kladu a odpověď na ni mi připadá stejně neskutečná jako představa života bez hudby.
Obě jsme začaly s výukou hry u Jana Vychytila. Byl to charizmatický člověk, který se během let stal mým rodičům víc než jen učitelem jejich dcer. Hlavně s tatínkem se spřátelil. A troufám si říct, že i pro mě a mou sestru byl víc než jen kantor. Věnoval nám bezpočet hodin svého volného času a předával nám nejen své znalosti z violoncellového řemesla a umění, ale působil na nás jako člověk s láskou ke vzdělání, literatuře a umění. A na druhou stranu svým způsobem života se nám jevil jako krásný bonviván v tom nejlepším smyslu slova.
Pod jeho laskavým, ale přísným vedením jsme dělaly první koncertní krůčky a sbíraly zkušenosti na soutěžích. Postupně se naše aktivity rozšířily kromě sólového hraní i na komorní hru a hru ve smyčcovém orchestru.
Tatínek měl mnohé kontakty s různými uměleckými a řemeslnými dílnami a ateliéry malířů, grafiků, vazačů knih, rámařů obrazů, keramiků a později i houslařů a výrobců smyčců. Už jako dítě jsem k těmto tvůrčím místům měla vřelý vztah. Každá dílna, každý ateliér měl svou specifickou atmosféru a vůni. A také čas, který plynul svým vlastním tempem. Řemeslo je pro mě synonymem poctivosti a preciznosti. Umění je pak vyšší instancí řemesla. Je to řemeslo povýšené do vyšších sfér.
A i přesto, že hudba záhy ovládla náš život a bylo stále více zřejmé, že tak tomu bude i v budoucnosti, občas jsem si říkala, že kdyby ze mě jednou nebyla violoncellistka, stala bych se restaurátorkou obrazů či vazačkou knih…

DOSPÍVÁNÍ A KONZERVATOŘ

Když mi bylo deset let, Jan Vychytil se přestěhoval do Prahy, kde začal učit v hudební škole ve Voršilské ulici. Z té později vznikla hudební škola hlavního města Prahy a on stanul v jejím čele jako ředitel. Tehdejší lidové školy umění legislativně spadaly pod volnočasové aktivity a ne pod základní školství. A byl to právě Jan Vychytil, který se aktivně podílel na této zásadní změně. To že s prosazením nové legislativy budoucích základních uměleckých škol zásadně pomohl tehdy můj tatínek jakožto poslanec České národní rady, jsem se dozvěděla až po letech. A po dalších několika letech byl můj učitel spoluzakladatelem pražského hudebního gymnázia.
Mně a sestře tehdy vyvstala otázka, zda změnit pedagoga či dojíždět za Janem Vychytilem do Prahy. Čas ukázal, že ani jedno není možné. S jiným učitelem jsme se nedokázaly sžít. A dojíždět do jiné hudební školy 120 kilometrů vzdálené též nebylo reálné.
Zrodila se tedy myšlenka pokusit se o přijetí na Pražskou konzervatoř. Byly jsme tenkrát ještě hodně malé, studium na střední škole nepřicházelo v úvahu. Přesto tady teoreticky existovala možnost zažádat o výjimku. A tak se i stalo a my se jednoho dne ocitly na chodbě Pražské konzervatoře Na Rejdišti a čekaly, až nás komise zavolá. Měly jsme prokázat, zda jsme na dostatečné úrovni a zda se tato vážená instituce naší neobvyklou žádostí bude vůbec zaobírat.
Přijímací zkoušky jsem obě úspěšně vykonaly a byly přijaté do nultého ročníku neboli přípravky. A tím začala naše další hudební a životní etapa. Tehdy mí rodiče učinili opravdu velmi těžké rozhodnutí. Opustili svá zaměstnání a přátele, své dosavadní životy a jistoty, a přestěhovali se kvůli našemu studiu do Prahy. Jen těžko jsme se loučili s našimi sousedy, kteří byli víc než jen sousedé, víc než přátelé. Byli jsme skoro jako rodina. Chodili na naše koncerty a vystoupení, všemožně nás podporovali a byli neskutečně tolerantní k našemu častému cvičení.
Pamatuji se velmi dobře první měsíce na pražských Vinohradech. Těžko jsem přivykala novému domovu. Praha mi připadala temná a smutná, připadala jsem si jako ve vězení. Nám všem scházely Karlovy Vary, jejich lázeňská krása a klid. A mně scházely ty temné lesy, ve kterých jsem si hrávala a které mi byly velmi milé.

PRAVOSLAV SÁDLO-PÁV

Byla jsem přijata do třídy Pravoslava Sádlo – Páva, který se mě okamžitě ujal jako vlastní dcery. Byl to neuvěřitelně vlídný, kultivovaný a chytrý člověk. Plynně hovořil deseti jazyky včetně esperanta. Tím posledním, kterému se učil, byla japonština. Během našich setkání mi ukazoval kartičky s hiraganou či katakanou.
Kromě violoncella jsem začala studovat i obligátní klavír u paní profesorky Kovářové a též hudební teorii u paní profesorky Kittnerové.
Během pěti společně strávených let s panem profesorem jsem plně okusila koncertní život, měřila své kvality na soutěžích, poznala množství krásné violoncellové literatury a učila se víc než jen hrát na cello. Myslím, že jako osobnost se svým spektrem vzdělání a rozsahem zájmů se pan profesor podobal mému prvnímu učiteli Janu Vychytilovi.
Ráda bych se zmínila ještě o jedné další důležité osobě, která zásadně ovlivnila můj hudební růst. Byla jí Božena Kronychová, která mě (stejně jako mou sestru) doprovázela na klavír po celých devět let studií na konzervatoři. Tato moudrá a úžasná žena, vynikající klavíristka, veliká a uznávaná hudebnice a dokonale citlivá korepetitorka mě formovala od svého klavíru nejen hudebně ale i lidsky. I ona se postupem času stala mně i mým rodičům víc než jen profesorkou.
V jednom momentě jsem však přestala dělat pokroky, kvalita mého hraní začala klesat a já si s tím ve svém věku neuměla poradit. Přijímací zkoušky k řádnému studiu na střední škole jsem sice udělala. Ale abych byla schopná držet krok s požadavky studia na této náročné škole, začala jsem brát soukromé lekce u jiného profesora. To ale z dlouhodobého hlediska nebylo dobré řešení. Vznikla velice složitá a fatální situace, ze které nebylo jednoduché najít východisko. Nakonec ji celou na sebe vzal můj tatínek a otevřel mi tehdy cestu ke studiu u profesora Viktora Moučky.

VIKTOR MOUČKA

První měsíce v nové třídě jsem protestovala a rebelovala. Viktor Moučka byl perfekcionalista, a to samozřejmě přenášel i na své žáky. Doslova mě vrátil k tahání prázdných strun. V mém nitru jsem zuřila a zápasila s ním. Toto první období v jeho třídě bylo celé ve znamení boje a nesmyslného rebelantství.
Po několika měsících jsem ale vychladla, boj mě přestal bavit a já se vydala cestou naslouchání. Po dalších několika měsících jsem pod jeho vedením vyhrála svou první mezinárodní soutěž. A v následujících letech v něm nalezla spíš vlídného otce (tedy v jeho případě dědečka) než profesora. Díky němu jsem do svého života přijala hodnoty jako přesnost, preciznost, perfektní pochopení a zvládnutí skladby včetně mnohahodinové denní přípravy, která se stala nedílnou součástí každodenního života.

GUSTAV MAHLER JUGENDORCHESTER

Během studií na konzervatoři jsem měla to štěstí být členkou Gustav Mahler Jugendorchester a rozvíjet se a získávat další zkušenosti pod vedením Claudia Abbada. Tento orchestr si zval ke spolupráci osobnosti z řad dirigentů, hudebníků a světových sólistů. Bylo mi šestnáct let a já se tehdy prvně setkala s velkým světem hudby.

JIŘÍ BĚLOHLÁVEK

Následující roky byly ve znamení zrodu orchestru Pražské komorní filharmonie (dnes PKF – Prague Philharmonia). Jeho formování a vedení se ujal Jiří Bělohlávek spolu se svým žákem Tomášem Hanusem. Osobnost Jiřího Bělohlávka hrála v mém životě významnou roli. Byl mi velmi blízký. Nejen svým hudebním původem (před dirigováním studoval hru na violoncello). Byl vlídný, a to i ve chvílích, kdy práce nebyla snadná, kdy se zrovna nedařila. Dokázal v lidech najít zdroje a ty využít k nalezení nejlepší podoby skladby. Uměl krásně motivovat a povzbuzovat. Byl čestný a pracovitý, vždy perfektně připravený a soustředěný. A způsobem chování a jednání jednoznačně naprostý gentleman. Z každé hudební spolupráce jsem odcházela bohatší a naplněná obrovskou energií a chutí tvořit ještě lépe, krásněji a do větší hloubky.

DUCHOVNÍ ROZMĚR HUDBY
DUCHOVNÍ ROZMĚR ŽIVOTA
KARMEL

Už jako dítě jsem vnímala, že hudba, stejně jako tanec, výtvarné umění, sochařství a architektura se mě nedotýkají jen svou krásou. Krásno je důležité a mnohými umělci vyhledávané jako cíl svých snažení. Já vnímám krásu jako něco, co mě vždy povznáší, činí radostnou a co se rozlévá uvnitř tak, že se stává automaticky zdrojem a inspirací v celém mém životě. Ona samotná však není cílem.
S vědomým vnímání duchovního rozměru hudby jsem se prvně setkala ve svých patnácti letech. V tu chvíli se krásná melodie či dokonalá hudební fráze staly pouhými prostředky a já obrazně řečeno už nestála na špičkách, abych se odpoutala od země… V tu chvíli jsem se totiž už země nedotýkala.
Tato zkušenost ovlivnila celý zbytek života tím, že se stala jeho nedílnou součástí. Otevřela jiný pohled na svět, na život, na veškerá umění, přírodu a já se od té chvíle snažila o její otisk v každé nové skladbě, o její sdělení posluchačům a návštěvníkům během každého koncertu.
V určitou chvíli svého tehdy hudebně intenzivního života jsem ale pocítila, že právě kvůli této zkušenosti a touze ji ukotvit, je nutné se zastavit. Potřebovala jsem ticho, kterého se mi tehdy nedostávalo. Přerušila jsem tedy své pracovní a studijní závazky skoro na dva roky a odešla do ticha kláštera bosých karmelitek. Myslím, že tento krok byl zcela logický a zásadní pro můj následující hudební i osobní život a byl také důležitým mezníkem mezi dospíváním a tím, co následovalo. S ním také skončilo mé dětství a více či méně společná hudební cesta s mou sestrou. Naše cesty se rozdělily, odtud šla každá svým směrem. Káťa do Švýcarska a já na pražskou akademii.

AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ
DANIEL VEIS

Akademii jsem studovala ve třídě Daniela Veise, velmi tvrdého a nesmlouvavého, nicméně vynikajícího hudebníka. Byl dle mého nejlepší mezi tehdejšími pedagogy na AMU. Byť jsem tušila, že studium u této violoncellové osobnosti bude opravdu velmi náročné, k jinému učiteli bych nikdy nešla. Zcela záměrně pro jeho pověst jsem si ho vybrala. Během vysokoškolských let jsem s ním zažila mnoho krásného i smutného. Byly to pro mě roky tvrdé školy, na které dnes ale vzpomínám s hlubokým respektem a s vděkem. A jestliže jsem slova preciznost a píle už znala z předešlých let, teď jsem na jejich zdokonalování mohla pracovat ještě s větší intenzitou.
Daniel Veis mě naučil studovat cellový repertoár bez violoncella pouze s klavírním výtahem či orchestrální partiturou. Když jsme pracovali například na Dvořákově koncertu, měla jsem poslouchat jeho kvarteta a symfonie. Během nastudování Beethovenových sonát se mě ptal na specifika, formy a hudební myšlenky těch klavírních. Vyžadoval znalosti daleko přesahující danou skladbu. Vyžadoval přehled o výtvarných dílech vzniklých ve stejném období, o typických znacích tehdejší architektury. U něho jsem se naučila neposlouchat další byť vynikající a světově proslulé violoncellisty. A této zásadě jsem věrná dodnes. Pochopila jsem, jak jsou důležité znalosti z hudební teorie, harmonie a kontrapunktu a jejich aktivní používání při zvládnutí skladby, stejně jako znalost kontextu, od historických souvislostí až po myšlenku či myšlenky vedoucí k vytvoření díla.
Ke konci vysokoškolských studií jsem úspěšně vykonala konkurz na post koncertního mistra v Národním divadle v Praze.
Během studií jsem kromě svých profesorů měla tu čest poznat mnoho dalších vynikajících cellistů a jiných instrumentalistů, dirigentů a klavíristů, kteří mě svou přítomností, hudební spoluprací, společným tvořením vždy ovlivnili. Každý ve mně nechal nějakou vzpomínku, nějakou stopu. Pamatuji se například na mistrovské kurzy u Františka Smetany, který nám vyprávěl, jak ve vězení cvičil prsty o opěradlo židle, aby uchoval jejich hybnost. (Za údajnou protistátní činnost byl tento vynikající violoncellista v roce 1948 odsouzen na rok a půl k vězení.) Pamatuji se na skvělou a vždy krásnou Angelicu May, Lynna Harrella... a mnohé další, kteří s vlídností předávali nám účastníkům masterclassů své bohaté zkušenosti.
Je spousta violoncellistů z dob minulých, kterých si vážím z mnoha důvodů. Chtěla bych mít stejnou životní energii a nadšení jako Jacqueline Du Pré, chtěla bych umět vytvořit tak krásný zvuk, jak to uměl Mstislav Rostropovič, chtěla bych mít absolutní přesnost Pabla Casalse. A tak bych mohla pokračovat. Avšak mou velikou inspirací vždy byla a stále zůstává moje sestra Káťa.

OPERA

Se světem opery jsem se seznámila ve dvaceti letech. Učaroval mi svou mohutností, barevností a fantazií. Každé dílo a jeho příběh mě snadno strhly a já se stávala jeho součástí. Klidně bych to přirovnala k dobré knize, jejíž děj strhává čtenáře natolik, že si připadá být uvnitř dění. Nejen to, miluji divadelní zákulisí a všechno to, co zůstává běžnému návštěvníkovi skryté. Všechny rozmanité dílny, kde vznikají jednotlivé části: výtvarníci, švadleny, vlásenkářky, technici, kteří staví kulisy, osvětlovači a zvukaři… Bez nich by opera nikdy nebyla. Mám ráda divadelní šatny se zrcadly, baletní sály, hudební zkušebny stejně jako zákulisní frmol a soustředění před představením. A pak nastane krátké ticho plné napětí: světla zhasnou, vše se na chvíli zastaví, dirigent zvedne taktovku… a zazní první tón.
Bez nadsázky mohu říct, že setkání s operou bylo tehdy osudové. A trvá dodnes se stejnou láskou, obdivem a údivem jako tenkrát. Své první angažmá jsem získala ještě za dob studií, a to ve Státní opeře v Praze. Později následovalo pražské Národní divadlo, o kterém jsem se již zmínila a dnes pracuji v divadle F.X. Šaldy v Liberci.

ITALSKÉ OBDOBÍ

Už když jsem byla malá holčička, přesvědčovala jsem skálopevně členy rodiny, že až budu veliká a slavná violoncellistka, pojedu koncertovat do Japonska. Samozřejmě se tomu všichni smáli a zároveň chytali za hlavu. Nevím proč zrovna Japonsko. Tehdy jsem o něm nic nevěděla. Ale můj dětský sen se v mém životě mnohokrát vyplnil. A i když jsem díky hudbě často cestovala a měla tak možnost poznat krásné země a jejich kultury, Japonsko pro mě zůstává tou nejmilejší destinací.
V roce 1997 jsem se seznámila v Toyamě (při působení na Toho Gakuen School of Music) se svým budoucím manželem Grazianem, klarinetistou a dirigentem. Postupně se nám narodili synové Francesco a Daniele a my prožili tyto nejkrásnější roky v Itálii. Jednak to bylo a stále je mateřství, díky kterému jsem poznala život z úplně jiné stránky. Obdržela a okusila jsem zkušenosti a hodnoty, které by mi žádné pódium na světě nemohlo nikdy zprostředkovat. A pak to byl samotný život v této překrásné zemi s její historií, tradicemi a krásnými lidmi.
Díky mnohým pracovním příležitostem jsem poznala a okusila vášeň tamních hudebníků. A také se poprvé přiblížila k autentické interpretaci staré hudby. Pamatuji se na ten moment, kdy jsem prvně rozezněla střevové struny uprostřed barokního souboru. Tehdy jsem hrála basso continuo ve Vivaldiho Čtvero ročních dob. Sólista interpretoval svůj part ve strmých vlnách s expresí a emocemi, které jsou Italům zcela vlastní. Takovou vášeň jsem ještě nikdy nezažila. Část svého partu jsem odehrála zpaměti, protože to vlastně ani nešlo koukat do not. Byla jsem očima přilepená na sólistovi a svým doprovodem se snažila o naprosté spojení.

LIBEREC A SOUČASNOST

V roce 2004 jsme se celá rodina přestěhovali do Čech. Graziano přijal angažmá v divadle F.X. Šaldy v Liberci a oba jsme začali působit na zdejší základní umělecké škole. I když se naše cesty rozešly, oněch bezmála osmnáct společných let je nedílnou a důležitou součástí mého života.
Když děti dorostly do školních let, začala jsem se postupně navracet k intenzivnímu hraní a sólovému vystupování.
V roce 2018 mi bylo nabídnuto angažmá v divadle F.X. Šaldy, kde jako zástupce koncertního mistra působím dodnes. V tomto období mě potkalo opravdu veliké štěstí. Seznámila jsem se s violoncellistou Markem Jerie a jeho ženou Beatrix. Každé setkání s Markem, každá hodina či pouhá konzultace nějakého problému pro mne znamenaly nové poznávání a chápání hudby v té nevyšší možné preciznosti, citlivosti a dokonalosti. Byl a stále je mým posledním velikým učitelem a vzorem nejen jako hudebník, ale též jako člověk. Vážím si ho pro jeho kultivovanost, vlídnost a moudrost. Bez nadsázky mohu říct, že je rytířem hudby a violoncella.
Dnes svůj profesní život dělím mezi sólové a komorní koncertování, práci v operním orchestru a pedagogickou činnost. Pro mě nejpodstatnější však zůstává sólová hra. Ta je základnou, ze které čerpám i v ostatních činnostech, tedy v komorní a orchestrální hře a též jako učitelka.
Ať už sedím doma u nástroje a studuji či koncertuji na pódiu, ať vymýšlím skladby do programu, natáčím ve studiu, přemýšlím o nových projektech nebo hraji v orchestru a vyučuji, mám v srdci své mnohé učitele a ve svém nitru se jich a sebe ptám, jak by tu danou skladbu hráli, jak oni by vyučovali danou melodii, jestli stále to, co dělám, nese jejich dobré stopy.
A i když často mluvím o vášni, nejen té životní nýbrž hlavně hudební, jsem si plně vědomá, že nehraji pouze srdcem a rukama. Hraji rovněž hlavou. Moji hru řídí mozek a duše. Jedná se o symbiózu mnoha faktorů: vnitřního slyšení, kapacity a schopností. Hudba mi nezní pouze tehdy, sedím-li u nástroje. Slyším ji uvnitř sebe samé, což znamená, že mi zní v hlavě prakticky nepřetržitě. Když ráno vstávám, když jím, když někam jdu, když usínám. Přichází sama a sama se rozezní, jako by mi říkala: je čas pracovat. A vzhledem k tomu, že na violoncellu (stejně jako na ostatních smyčcových nástrojích) je každý tón relativní, to je jeho podstata, pokaždé začínám od začátku: učím se svého nástroje dotýkat fyzicky a též dotýkat se jeho duše. Hledám a vybírám ten správný dotek, aby hrál, aby zpíval, snažím se ho rozhýbat, aniž bych porušila jeho jemnost a křehkost. Skrz doteky hledám harmonii, intonaci, souzvuk a soulad, hledám čistotu intervalů. Dnes je můj vztah k violoncellu hlubokou láskou, kterou cítím už opravdu velmi dlouho a o kterou s radostí pečuji. Patří k ní i určitá míra laskavé shovívavosti a vědomé pokory.
Na koncertech se pak snažím předat posluchačům nejen skutečné tóny, ale i svou představu o nich. Snažím se vyvážit vlastní imaginaci, energii, napětí, duševní a fyzické rozpoložení a samotné poselství skladby. Proto je hudba mystérium. A dostat vše do té správné rovnováhy je veliké umění. Pokud se tak ale stane, nastává hudební kouzlo, něco naprosto nevyslovitelného, nepopsatelného.
Inspiraci hledám ve všech druzích umění: v architektuře, výtvarném umění, v literatuře. Nejbližší mi je však lidský hlas, tedy zpěv a lidské tělo, tedy tanec. Ticho je pak nedílnou součástí toho všeho.
Ráda bych však řekla, že nic z toho, co bylo doposud napsáno, by se nikdy neuskutečnilo, kdyby nebylo mých rodičů. Můj tatínek byl tou hybnou silou a též pevnou rukou, které mě vedly a držely na cestě za hudbou. Jedině díky němu a s vydatnou pomocí maminky jsem dnes to, co jsem. A za to jim náleží veliký dík. Každý den, každé ráno, po každém koncertě.