Sólové hraní považuji za vrchol v mé činnosti. Sólovou hrou mám na mysli především Suity Johanna Sebastiana Bacha. Toto dílo mě provází od mých čtrnácti let a je neoddělitelnou součástí mě samé. Tak jako se cyklicky opakují roční období, tak se v mé práci střídají jeho suity. K některým mám osobně blíž, s některými rezonuji uvnitř snáz, nicméně všechny hraji stejně ráda a vždy s pocitem veliké pokory. Nejen Bach však psal pro sólové violoncello. Ráda hraji i další autory, jako například tři suity od Ernesta Blocha či od Maxe Regera. Když jsem úplně sama na pódiu, své hraní považuji spíš za meditaci než interpretaci. Pocit prázdného prostoru je ohromující. Je to šance něčím jej naplnit. A to nemám na mysli pouze hudbu.
Jakákoliv spolupráce v seskupení na pódiu je pro mě partnerstvím a tím i dialogem. Podstatou je vzájemné naslouchání a obdarování, které se rozvíjí po celou dobu spolupráce a během koncertu se proměňuje v zážitek dokonalého štěstí a porozumění. Hudba se tak stává duchovním prostorem, ve kterém dávám a přijímám. Ve spolupráci s klavírem je pro mě klavírní part stejně důležitý jako hlas violoncella. Nevnímám ho jako doprovodný nástroj. Veškerá romantická a pozdější literatura pro violoncello a klavír je postavená na velikém mistrovství klavíristy. Stejně tak je tomu v seskupení dvou violoncell. Není první a druhé violoncello, jsou dva rovnocenní hráči. Bohatství skladeb pochází nejvíce z doby baroka a klasicismu. Odráží strmý a rychlý vzestup violoncella od doprovodného bassa continua až po virtuózní sólový nástroj oblíbený jak u samotných skladatelů, tak i interpretů – skladatelů, kteří mistrně tento nástroj ovládali a své umění ukazovali ve vlastních skladbách.
S Triem Gratia spolupracuji od roku 2020. Výhodou tohoto seskupení je počet jeho členů. Není zde žádný lídr a nikdo se neprosazuje. Právě proto jsou si všichni rovni a hudební myšlenky a názory se snadno prosazují a přijímají. Repertoár pro smyčcové trio je široký počínaje velikány Beethovenem, Mozartem a Haydnem a konče soudobou hudbou jako například Tria Gideona Kleina a Hanse Krásy obě napsaná v terezínském koncentračním táboře.
Obzvláště ráda spolupracuji na projektech s jinými umělci: tanečníky, herci, výtvarníky. Moje hudba tím dostává jiný rozměr. Stává se součástí pohybu, slova, výtvarného umění (obrazů, grafik, fotografií, videí). Během takové spolupráce je dialog o představě výsledného díla neuvěřitelně tvůrčí a mohu říct, že vždy z něj odcházím doslova napěchovaná novými podněty a obohacená o bezpočet inspirací a zážitků.
Nejdůležitější pro mě je předávat dětem a mladým lidem lásku k hudbě. Pokud je její plamen zažehnutý, otevírá se překrásný a čarovný svět tónů a melodií. A nejen to. Od prvních hudebních krůčků se žáci seznamují s historií, proč skladby vznikaly, kdo je napsal a v jaké době žil. Jejich nácvikem od prvního čtení až po provedení na koncertě si osvojují disciplínu a sebezapření. Učí se překonávat nechuť do pravidelné domácí přípravy a zvládat strach z veřejného vystupování. A právě láska k hudbě a k violoncellu je na této krásné ale nelehké cestě absolutně nezbytná.
